Jozef Mackovič, ročník 1926, byl nejstarší syn Štefana a Márie, nazývaných Uhrankovci. Pro jeho rodinu byl důležitý rok 1950. To už měl po maturitě, pracoval v BEZ Bratislava a kromě Marišky už žili všichni jeho sourozenci. V lednu 1950 se totiž oženil s Máriou Lackovou, v červenci se jim narodil první syn a na podzim narukoval na vojnu.
S vojnou souvisí jedna neověřená informace. Já a bratr Marian jsme prý důsledkem otcové snahy dostat se z vojny. Tenkrát kolovala fáma, že z vojny pustí toho, kdo má dítě. Když rodičové zjistili, že k propustce z vojny jedno dítě nestačí, uvěřili další pověsti, že děti musí být dvě. A tak se narodil Marian. Tata si musel stejně dokroutit celou vojnu.
Dokončím představování svých sourozenců. Ivan, třetí z bratrů, byl prý plánovaný jako Ivanka. Mama toužila posílit ženský prvek v rodině. Chtěla dcerušce kupovat panenky a šít pro ně šatičky. Nepodařilo se, ale i tak byl Ivan mazlíček rodiny. Tata si konečně mohl užívat syna hned od příchodu z porodnice.
Po tatově návratu z vojny se rodiče přestěhovali do Prahy. Hlavní město bylo jejich osudem až do poloviny sedmdesátých let minulého století. V pražském období se stačili 6x stěhovat mezi služebními byty a podnájmy. Teprve po 13 letech dostali svůj vlastní byt. V polovině šedesátých let, využili příležitost a koupili stavební pozemek v Zohoru. Dálkově začali stavět, za intenzivní pomoci příbuzných, rodinný dům a tata dálkově studoval vysokou školu ekonomickou. Když Ivan začal chodit do školy, mama nastoupila do zaměstnání v Koospolu. Starší synové stačili vystudovat a oženit se. Začátkem sedmdesátých let tata sice dokončil studium, ale přišel o zaměstnání. a v Praze ani v jejím okolí novou práci nenašel.
Na Slovensko se rodiče vrátili pouze s nejmladším synem Ivanem. Tata našel zaměstnání opět v BEZ Bratislava a mama v bratislavské pobočce Koospolu. Ivan dostudoval a oženil se. Své starší bratry předhonil v počtu dětí. Po návratu se naši brzo stali aktivními občany Zohoru. Například několik let zajišťovali vydávaní Zohorských ozvěn, zorganizovali návštěvu Alexandra Dubčeka a Ladislava Chudíka v Zohoru. Mama několik let zajišťovala program pro Kulturní dům Zohor a následně byla vedoucí Klubu důchodců v Zohoru. Majka vede pěvecké sbory v Zohoru.
Už je na čase představit další členy rodiny. První se oženil Marian a s Alenou mají dceru  Martinu, která žije se svým mužem Petrem Truhlářem v Praze. Syn Ondra bydlí se svou manželkou Blankou ve Velkých Přílepech. Já mám se svou ženou Boženou dceru Janu a syna Honzu. Ivan s Majkou měli syna až na třetí pokus a tak má Kubko dvě sestry, prvorozenou Katku a druhorozenou Magdu.
Dalo by se říct, že pokrýváme celé území bývalého Československa. Zastoupení máme v Chebu, Františkových Lázních, Praze a jejím zázemí v Roztokách, Velkých Přílepech,  Bratislavě, samozřejmě v Zohoru, Nitře a Hranovnici. I proto vznikla tradice našich rodin trávit společně s rodiči část dovolené.
Vzdělání je nejlepší investice, protože vám ji nikdo nemůže vzít. To bylo tatovo krédo. Jako nejstarší ze sourozenců se snažil jít v tomto příkladem (odmaturoval, vystudoval dálkově vysokou školu, úspěšně absolvoval postgraduální studium patentového práva, získal autorizaci soudního znalce). Měl radost z každého studijního úspěchu v rodině, ať se jednalo o sourozence, děti, vnoučata, neteře či synovce. Určitě by ho potěšilo, že Ivan patří na Slovensku mezi první, kteří získali titul EU inženýr. Měl k tomu dobrou přípravu. Střední školu začal v Praze, rok pokračoval ve Vídni a maturoval v Malackách. Kdyby naši mohli do Františkových Lázní, rádi by zašli k prameni Marian. Ten byl pojmenován, se souhlasem Ministerstva zdravotnictví ČR, po mém bratrovi. Byl to dárek dlouhodobého zaměstnavatele k jeho 55. narozeninám.
Mezi největší životní hodnoty kladl tata rodinu. V padesátých a šedesátých letech minulého století nebylo obvyklé pracovat v zahraničí. Tata tak poznal Koreu, Čínu, Moskvu, Leningrad, Bukurešt, Budapešt, několik států v Africe, Vídeň. V zahraničí si asi uvědomil jaký význam má pro něj rodina. Z odstupu mimo jiné poznal, jak se lidé hněvají často pro malicherné věci. Snažil se ve své rodině takovým záležitostem vyvarovat. Když se to nepodařilo, vnitřně se tím trápil. 
Samostatnou kapitolu představují vnoučata, od Martinky po nejmladšího Kubka, která přidala svoje sklíčka do „kukátka“, jímž se tata díval do budoucnosti. Střípky vnoučat změnily kukátko v krasohled. Ten vytvářel, a tato pořád vytváří, obrázky originální, nadějné a milé. Příchodem Blanky a Petra do rodiny se spektrum příznivých kombinací ještě rozšířilo.
Na závěr bych chtěl připomenout, že Ivan navázal a dokončil tatův záměr, zjistit kořeny naší rodiny. Ze setkání tak velkého množství příbuzných by měl tata obrovskou radost. I když by to na něm nebylo tolik vidět. Jeho city, radosti i starosti, byly jak ledovec. Jen malá část z nich byla navenek poznat.

V Praze 27.10. 2007
Vladimír Mackovič
prvorozený syn Jozefa a Márie Mackovičových
vnuk Štefana a Márie Mackovičových
pravnuk Tomáša a Julie Mackovičových